Pro jaké tělo jsme postavili svět?

Schody, léky, fotografie i školní lavice v sobě nesou určitou představu o člověku, který je bude používat. Většinou ji nevidíme. Dokud se neobjeví tělo, které se do ní nevejde.

Představte si vchod do knihovny. Několik schodů, žádný výtah.

Pro většinu lidí jsou schody tak samozřejmé, že je téměř nevnímají. Pro člověka na vozíku znamenají konec cesty.

Kde je problém?

V těle, které schody nedokáže vyjít? Nebo ve vchodu, který počítá jen s některými těly?

Na skutečnosti samotné se nic nezměnilo. Změnilo se pouze místo, kam jsme problém umístili.

Právě tento jednoduchý obrat mi v poslední době pomáhá přemýšlet o těle trochu jinak. Tělo, které se nevejde do normy, totiž někdy zviditelní normu samotnou.

Každá norma má nějaké tělo

Caroline Criado Perez v knize Neviditelné ženy ukazuje, jak často byl svět, který považujeme za neutrální, navrhován na základě dat o mužích. Týká se to medicínského výzkumu, bezpečnosti automobilů, pracovního prostředí, dopravy i technologií.

Zajímavý není jen fakt, že někde chyběla data o ženách. Podstatný je mechanismus pod ním.

Mužské tělo nemuselo být označeno jako mužské. Mohlo se jednoduše stát lidským tělem. Tím, podle kterého se nastavuje norma.

A ženské tělo se pak stalo jeho zvláštním případem.

Elinor Cleghorn v knize Unwell Women přidává další vrstvu. Ukazuje, že nejde jen o to, koho jsme zahrnuli do výzkumu, ale také o to, kdo měl právo určovat, co tělesná zkušenost znamená. Bolest, únava nebo jiné obtíže žen byly v různých historických obdobích interpretovány skrze dobové představy o ženské emocionalitě, reprodukci nebo „přirozené“ ženské roli.

Tělo tedy nikdy nepoznáváme úplně bez kontextu. Pozorujeme ho pomocí určitých kategorií a představ o tom, co považujeme za běžné, zdravé a normální.

A jakmile si toho všimneme u ženského těla, můžeme stejnou otázku položit mnohem šířeji.

Když se nevejdete do normy, norma začne být vidět

Dobře je to vidět třeba u barvy kůže.

Fotografické technologie byly historicky dlouho kalibrovány především podle světlé pleti. Tmavší pokožku proto některé materiály a technologie zachycovaly podstatně hůř. Podobný problém nacházíme v medicíně: některé kožní projevy vypadají na různých odstínech pokožky odlišně a pokud se budoucí lékaři učí převážně z obrazů světlé kůže, může být obtížnější některé stavy na tmavé kůži rozpoznat.

Tmavá kůže přitom není sama o sobě hůře zobrazitelná nebo diagnostikovatelná.

Obtíž vzniká ve vztahu mezi konkrétním tělem a systémem vytvořeným podle jiného těla.

A podobně je tomu se schody na začátku našeho příběhu.

Člověk používající vozík má určitou tělesnou skutečnost. To, že se kvůli ní nedostane do knihovny, ale není vlastností pouze jeho těla. Vzniká až ve chvíli, kdy se toto tělo setká se schodištěm.

Přidáme rampu nebo výtah a část problému zmizí, přestože se na těle člověka nezměnilo vůbec nic.

Právě na tomto obratu stojí sociální model disability: některá omezení nevznikají pouze v těle člověka, ale ve vztahu mezi tělem a prostředím.

Různá těla nám ukazují různé vlastnosti stejného světa

Tahle myšlenka mě zajímá ještě z jednoho důvodu.

Pro člověka, jehož tělo přibližně odpovídá tomu, s čím prostředí počítá, může být jeho design téměř neviditelný.

Schody nejsou překážka. Jsou prostě vchod.

Drobný text není překážka. Je to prostě cedule.

Hlučná restaurace není senzoricky náročné prostředí. Je to prostě restaurace.

Až jiné tělo nám může ukázat vlastnost prostředí, kterou jsme předtím nemuseli vůbec zaznamenat.

Člověk na vozíku zviditelní schody. Člověk se zhoršeným sluchem akustiku místnosti. Starší člověk délku zeleného intervalu na přechodu. Člověk citlivější na množství podnětů intenzitu prostředí, kterou ostatní snadno odfiltrují.

Různá těla tak mohou odhalovat různé vlastnosti stejného světa.

Neznamená to, že tělo je neomylné nebo že každou obtíž způsobuje prostředí. Nemoc existuje. Tělesná omezení existují. Některé potíže potřebují léčbu a některé schopnosti lze rozvíjet.

Možná ale příliš rychle pokládáme otázku:

Co je s tímto člověkem, že tady nedokáže fungovat?

A příliš málo tu druhou:

Co se o tomto prostředí dozvídáme díky tomu, že v něm toto tělo nedokáže dobře fungovat?

Možná není problém jen v člověku

Tahle otázka se netýká jen architektury nebo medicíny.

Člověku, který je dlouhodobě vyčerpaný, můžeme pomáhat lépe odpočívat, zacházet se stresem nebo rozvíjet svou kapacitu. Jeho vyčerpání ale může být zároveň informací o pracovních podmínkách, množství péče, kterou nese, nebo rytmu života, který je po něm požadován.

Dítě, které nevydrží dlouho sedět, nám může něco říkat o své pozornosti a schopnosti regulace. Současně může něco říkat o prostředí, které považuje několik hodin sezení za samozřejmou podobu učení.

Tělesná reakce není rozsudek nad prostředím.

Je to informace.

A pokud ji pokaždé interpretujeme pouze jako vlastnost člověka, můžeme přehlédnout polovinu toho, co nám říká.

Pro koho je svět obyvatelný?

Možná tedy není úplně přesné říkat, že nějaké prostředí je samo o sobě dobré, zdravé nebo obyvatelné.

Přesnější otázka zní:

Pro koho je obyvatelné?

A za jakých podmínek?

Když v nějakém prostředí fungujeme bez větších obtíží, snadno získáme pocit, že je neutrální. Jeho předpoklady začneme vidět teprve tehdy, když se objeví někdo, kdo je nesplňuje.

Právě tady se potkávají zdánlivě vzdálené příběhy žen v medicíně, lidí s postižením v architektuře, barvy kůže v technologiích nebo různých způsobů smyslového vnímání.

Všechny nakonec vedou k podobné otázce:

Čí tělo jsme měli na mysli, když jsme určovali, co je normální?

Možná právě těla, která se do našich norem nevejdou, nejlépe ukazují, kde jsou ty normy příliš úzké.