Co člověku pomáhá ráno vstát z postele?

Poslední dobou si všímám, že se mi z různých směrů vrací podobná otázka. Přichází ke mně prostřednictvím wellness, somatiky, permakultury, hlubinné ekologie i obyčejných rozhovorů s lidmi. V různých podobách se ptá na totéž: Co nám pomáhá neztratit vztah k životu v době, kdy si nemůžeme být jistí budoucností? Co nám pomáhá ráno vstát z postele?

Na tuto otázku nenacházím jednu odpověď, ale překvapuje mě, kolik různých autorů a přístupů se kolem ní potkává.

Václav Havel psal o naději jako o něčem jiném než optimismu. Naděje podle něj není přesvědčení, že věci dobře dopadnou, ale jistota, že mají smysl bez ohledu na to, jak dopadnou. Když jsem tento citát slyšela poprvé, vnímala jsem ho hlavně jako filosofickou úvahu. Dnes v něm slyším něco mnohem praktičtějšího. Připomíná mi, že mnoho nejdůležitějších věcí v našem životě děláme bez jakékoli záruky výsledku.

Nikdo neví, jaké budou jeho děti za dvacet let. Nikdo neví, zda projekt, kterému dnes věnuje energii, přinese očekávané výsledky. Nikdo neví, jak bude vypadat svět za desetiletí. Přesto děti vychováváme, budujeme vztahy, sázíme stromy a pouštíme se do nových věcí. Ne proto, že máme jistotu úspěchu, ale protože nám připadají smysluplné.

Podobnou myšlenku nacházím v konceptu Active Hope od Joanny Macy. Ta nevnímá naději jako pocit, který bychom měli najít, ale jako praxi. Naděje podle ní nevychází z přesvědčení, že všechno dobře dopadne. Vychází z rozhodnutí podporovat život tam, kde právě jsme. Nečekáme na lepší budoucnost, abychom mohli jednat. Jednáme ve prospěch budoucnosti, kterou považujeme za hodnotnou, i když nevíme, zda ji zažijeme.

Když jsem se později setkala se sociální permakulturou, překvapilo mě, jak podobně o světě uvažuje. Permakulturní design není postavený na kontrole. Nikdo nemůže plně řídit zahradu, komunitu ani společnost. Můžeme však vytvářet podmínky, ve kterých má život větší šanci prospívat. Můžeme pečovat o půdu, vztahy, komunity a kulturu. Ne proto, že tím vyřešíme všechny problémy světa, ale protože právě tímto způsobem se podílíme na jeho utváření.

A možná právě zde se setkávají také wellness a somatika.

Ve wellness se často mluví o zdraví, rovnováze nebo kvalitě života. Postupně si ale stále více uvědomuji, že pod těmito pojmy se skrývá ještě něco hlubšího. Nejde pouze o to, jak se cítíme. Jde také o to, zda jsme schopni zůstat ve vztahu k sobě, k druhým lidem a ke světu kolem nás.

Antonovsky tuto schopnost popisoval jako pocit soudržnosti – vnímání, že svět je alespoň do určité míry srozumitelný, zvládnutelný a smysluplný. Když člověk tento pocit ztrácí, ztrácí často i energii jednat. Když jej nachází, objevuje se větší odolnost, tvořivost i ochota pečovat o věci, které ho přesahují.

Somatický pohled k tomu přidává ještě jednu důležitou vrstvu. Připomíná nám, že náš vztah k životu není jen otázkou myšlenek nebo hodnot. Odráží se také v těle. V tom, zda dokážeme vnímat sami sebe, odpočívat, regulovat stres a obnovovat své zdroje. Někdy nehledáme nový smysl života. Někdy potřebujeme více spánku, klidu, pohybu nebo času v přírodě. Teprve když se naše tělo cítí dostatečně bezpečně, můžeme se znovu otevřít světu a tomu, na čem nám záleží.

Možná právě proto mě přitahují autoři a přístupy, které na první pohled patří do různých světů. Havel, Joanna Macy, salutogeneze, wellness, somatika nebo sociální permakultura používají odlišný jazyk. Přesto mám pocit, že všichni ukazují podobným směrem.

Neptají se, jak získat jistotu.

Ptají se, jak zůstat ve vztahu k životu.

Jak pečovat o to, co je důležité.

Jak jednat v souladu s tím, co považujeme za hodnotné.

Jak si uchovat schopnost vnímat krásu, navazovat vztahy a přispívat k něčemu, co nás přesahuje.

A možná právě v tom se skrývá naděje. Ne jako očekávání dobrého konce, ale jako každodenní rozhodnutí obracet se k životu znovu a znovu.

Znovu z postele vstát a jít do světa, ať je jaký je.