Jak žít s lehkostí ve světě plném napětí

Stačí se na chvíli zaposlouchat do zpráv nebo otevřít sociální sítě. Svět působí napjatěji než dřív. Jako by se něco zrychlovalo, vyostřovalo, polarizovalo.

A v tom všem se objevuje otázka, která není jen společenská, ale velmi osobní:

Jak v tom vlastně být?

Jak zůstat v kontaktu se sebou, s druhými i se světem, který je čím dál složitější?

Napětí není jen „venku“

Když mluvíme o napětí ve světě, často ho vnímáme jako něco vnějšího. Politika, konflikty, krize, nejistota. Ale to napětí se neodehrává jen „tam venku“. Odehrává se i v nás.

V těle, které reaguje dřív než mysl. V dechu, který se zkracuje. V pozornosti, která se zužuje. Ve způsobu, jak začínáme vnímat druhé lidi.

To, co nazýváme „společenským napětím“, je vždy zároveň i somatický stav.

A právě tady se otevírá prostor, kde může mít wellness mnohem hlubší význam, než jak ho obvykle chápeme.

Wellness jako způsob bytí ve světě

Wellness často chápeme jako péči o sebe. Jako něco, co se odehrává v čase, který si vyhradíme pro odpočinek, pohyb nebo zdravý životní styl. V tomto pojetí zůstává wellness spíše oddělenou oblastí života – něčím, co děláme „pro sebe“, abychom se cítili lépe.

V hlubším smyslu ale wellness není jen soubor aktivit. Je to způsob, jak jsme ve vztahu – k vlastnímu tělu, k druhým lidem i ke světu, ve kterém žijeme. To, jak jsme v těle, totiž zásadně ovlivňuje, jak čteme realitu. Když je náš systém zahlcený, svět se může jevit jako hrozivější, druhý jako protivník a situace jako naléhavá a černobílá. Naopak ve chvílích, kdy máme v sobě víc prostoru, se naše vnímání rozšiřuje. Objevují se nuance, možnost zůstat v kontaktu a schopnost volby místo automatické reakce.

Wellness se tak postupně přestává týkat jen jednotlivce. Přestává být jen otázkou osobní pohody a stává se způsobem, jakým se účastníme světa. V tom, jak vnímáme, reagujeme a jednáme, se totiž neustále propisuje kvalita našeho vnitřního nastavení. A právě tím spoluutváříme prostředí, jehož jsme součástí.

Aktivismus, který nevychází ze strachu

V poslední době se objevuje pojem love-based activism – přístup, který propojuje společenskou angažovanost s vnitřní prací a regulací.

Upozorňuje na něco velmi jednoduchého a zároveň zásadního. Nejde jen o to, za co bojujeme, ale z jakého místa v sobě to děláme.

Když jednáme ze strachu nebo pocitu ohrožení, naše mysl má tendenci zjednodušovat realitu. Začínáme hledat viníky, vytvářet jasné hranice mezi „námi“ a „těmi druhými“ a ztrácíme schopnost vnímat složitost situace. Je to přirozená reakce nervového systému, který se snaží rychle zorientovat v nejistotě.

Pokud v tomto nastavení zůstáváme dlouhodobě, začínáme nevědomě reprodukovat právě to, co chceme změnit.

Love-based activism nepředstavuje „měkký“ nebo pasivní přístup. Neznamená vzdát se jasnosti nebo postoje. Spíše ukazuje, že skutečná změna vyžaduje schopnost zůstat v kontaktu i tam, kde je to náročné. Vidět člověka i na druhé straně konfliktu. A jednat z místa, které není řízené jen reaktivitou, ale i vědomím a vztahem.

Soucit neznamená ztrátu hranic

V souvislosti s přístupy jako love-based activism se někdy objevuje obava, že soucit znamená zjemnění postoje nebo přehlížení toho, co je problematické.

Možná je ale užitečné ten význam zpřesnit.

Soucit s druhým člověkem neznamená souhlas s jeho chováním. Neznamená omlouvání ani relativizaci jeho činů.

A stejně tak soucit neznamená opuštění sebe.

Neznamená přehlížet vlastní nepohodlí, přecházet vnitřní signály nebo ustupovat tam, kde se v nás objevuje jasná hranice.

V somatickém pohledu se hranice neobjevuje jako myšlenka, ale jako změna v těle. Jako moment, kdy se něco stáhne, zpomalí nebo naopak zesílí. Jako signál, že je potřeba upravit vzdálenost, tempo nebo způsob kontaktu.

Právě v těchto chvílích se ukazuje, že soucit a hranice nejsou protiklady.

Naopak.

Schopnost zůstat ve vztahu s druhým člověkem a zároveň neztratit oporu v sobě je jednou z nejnáročnějších, ale i nejdůležitějších dovedností, kterou dnes možná potřebujeme víc než kdy dřív.

Soucit bez hranic vede k vyčerpání.

Hranice bez soucitu k odpojení.

Tělo jako kompas v nejistotě

Možná nejpraktičtější otázka, která z toho plyne, není: co si mám myslet?

Možná je přesnější ptát se: z jakého stavu vlastně vnímám a jednám?

Tělo nám v tom dává velmi jemnou, ale spolehlivou orientaci. Ve chvílích, kdy se stahuje, zrychluje nebo je pod tlakem, často reagujeme automaticky. Naopak ve chvílích, kdy máme víc prostoru, dechu a kontaktu, se objevuje možnost volby.

Nejde o to dosáhnout trvalého klidu. Jde o to, že regulace je podmínkou, abychom unesli komplexitu světa, ve kterém žijeme.

Změna jako otázka kapacity

Často přemýšlíme o změně jako o něčem, co je potřeba prosadit, urychlit nebo zajistit. Jako by stačilo najít správné řešení a dostatek vůle.

Možná je ale užitečné podívat se na to jinak.

Jakou změnu jsme schopni jako jednotlivci i jako společnost unést?

Bez dostatečné kapacity se i dobře míněná změna může stát dalším zdrojem tlaku, odporu nebo rozdělení. To, co nemáme možnost integrovat, nás často vrací zpět do známých vzorců.

Možná proto není nejdůležitější otázka, jak svět změnit co nejrychleji.

Možná je důležitější ptát se, jak rozšiřovat kapacitu – v sobě i mezi námi – aby změna mohla být skutečně udržitelná.

Možná nejde jen o to, co děláme

Možná nejde jen o to, jaké postoje zastáváme, jaké názory sdílíme nebo jaké kroky podnikáme.

Možná jde i o něco jemnějšího, ale zásadního.

Jaký stav přinášíme do prostoru, ve kterém jsme.

Právě ten totiž spoluvytváří svět, ve kterém žijeme.

Možná právě tady začíná změna, která se dá opravdu žít.

Otázka na závěr

Jak vypadá angažovanost, která nevychází z tlaku na změnu, ale z kapacity ji unést?

Na těchto otázkách právě pracuji i v připravované knize, která se věnuje somatickému wellness jako způsobu, jak žít v těle, ve vztazích i ve světě.