Wellness a Kontaktní Improvizace: Tělesný pohyb, který mění filosofii zdravého života

Fotografie z Unspash od Ahmad Odeh.

Wellness si často spojujeme s otázkou: Jak mám žít zdravěji? Jak se hýbat, co jíst, jak odpočívat, jak si nastavit život tak, aby fungoval lépe.

Ale existuje i jiná otázka – tišší, méně ambiciózní a možná mnohem radikálnější: Jak se nechat vést tím, co už zdravě funguje?

Právě tady se začíná měnit perspektiva. Wellness přestává být snahou o optimalizaci a stává se spoluprací s realitou. A právě tady se velmi přirozeně potkává wellness s pohybovými a tanečními praxemi – v tomto článku konkrétně s kontaktní improvizací.

Jaké je to být padajícím jablkem

Kontaktní improvizace (CI) vznikla v 70. letech jako taneční a pohybová praxe, která vrací pozornost z hlavy do těla. (Vypadat to může třeba takto nebo úplně jinak) Její zakladatel, Steve Paxton, otevřel prostor, kde se pohyb stává způsobem vnímání, nikoli předvádění dokonalé choreografie. Otevřená dokumentace této cesty – texty, otázky, popisy zkušeností – dlouhodobě vychází v časopise Contact Quarterly, který je dodnes jedním z klíčových zdrojů myšlení i praxe CI.

Ve vědě se často učíme zákony světa skrze vysvětlení. Ale Paxton položil jinou otázku, inspirovanou filosofií i fyzikou: místo toho, abychom analyzovali gravitaci, zeptejme se jaké je to být padajícím jablkem.

Nemusíme znát všechny rovnice a zákony, abychom cítili pád. Stačí být v těle, které je přitahováno k zemi. Tato otázka – what is it like to be the apple – není o teorii, ale o prožité zkušenosti. O těle, které reaguje na chlad, na dotek druhého, na nerovnost podlahy, na rytmus dechu. O těle, které žije v prostředí a je jím neustále formováno.

Kontaktní improvizace nás učí, že porozumění nemusí vést přes hlavu. Vnímání je samo o sobě poznáním.

Návrat z hlavy do těla

Kontaktní improvizace není jen taneční forma. Je to praxe pozornosti. A v sólové podobě velmi připomíná tělesnou meditaci. Na rozdíl od meditací, které mohou zůstat převážně „v hlavě“, se tady pozornost přirozeně rozlévá do celého těla – do chodidel, do bodu doteku, do mikropohybů, do dechu.

Myšlenky nejsou potlačované ani zakazované. Jen přestávají být centrem dění. Tělo se stává místem, kde se pozornost odehrává, ne objektem, o kterém přemýšlíme. Nejde o to zklidnit mysl silou, ale o to, že tělo začne být bohatším zdrojem informací než vnitřní dialog. A tím se mysl ztiší sama.

Tělo a nervový systém: regulace bez analýzy

Jedním z nenápadných, ale hlubokých účinků kontaktní improvizace je její vliv na nervový systém. Ne skrze analýzu, terapii nebo práci s příběhy, ale skrze přímou tělesnou zkušenost.

Pomalost, kontakt se zemí či druhým člověkem, vnímání váhy, opora, dech – to všechno jsou signály bezpečí. Nervový systém nemusí být přesvědčován ani „opravován“. Stačí mu dát prostor. Regulace přichází zdola, skrze tělo, bez nutnosti cokoliv vysvětlovat nebo řešit.

Uklidnění tedy není cílem, ale vedlejším efektem bytí v těle.

Kontaktní improvizace v běžném dni

To nejcennější na této praxi je, že nemusí zůstat na tanečním sále. Kontaktní improvizace se může stát součástí každodennosti – v drobných, nenápadných momentech.

Při stání ve frontě. Při chůzi po schodech. V opření se zády o zeď. V uvědomění si váhy těla na židli.

Ne jako cvičení, ale jako tichá připomínka: teď jsem tady, ve svém těle. Tyto mikro-momenty nejsou další povinností na seznamu „péče o sebe“. Jsou spíš malými návraty k rovnováze, které tělu umožňují dobíjet vnitřní baterky bez velkých zásahů.

Fotografie z Unspash od Ahmad Odeh.

Lekce a jamy jako laboratoř života

Formální praxe kontaktní improvizace – lekce, jamy, improvizace – pak nejsou cílem samy o sobě. Jsou prostorem, kde si tělo může znovu a znovu ověřovat, že:

• může ztratit rovnováhu a znovu ji najít,

• může reagovat místo plánování,

• může se opřít, aniž by se vzdalo sebe.

To, co se v těchto prostorech učíme, se velmi přirozeně přenáší do běžného života – do vztahů, rodičovství, práce i únavy. Ne jako technika, ale jako vnitřní nastavení, které dovoluje být v pohybu i v nejistotě.

Uvědomění bez rozpitvávání

Součástí této cesty může být i jemná dokumentace prožitků. Krátká poznámka, věta, kresba, jedno slovo po pohybu. Ne analýza, ne hodnocení, ale prosté zaznamenání toho, co se skutečně dělo – tělesný vjem, kvalita pohybu, moment překvapení. Takové zápisy nejsou pro hlavu, ale pro tělo. Pomáhají zkušenost ukotvit, aniž by ji rozebrali na kusy. Uvědomění, které nechává prožitek dýchat.

S tím souvisí i jeden ze základních principů kontaktní improvizace: Come As You Are. Přijď tak, jak jsi. V jakémkoliv dni, v jakékoliv kondici, s únavou, radostí i nejistotou. Bez hodnocení, bez očekávání výkonu, bez tlaku na estetiku. Nejde o to tančit dobře, ale být v tanci. Být v těle takovém, jaké právě je. A právě tohle „bytí bez nároku“ je dovednost, kterou si často musíme znovu a znovu připomínat – v pohybu i v životě.

Wellness jako schopnost být v těle

Možná právě tady se z mého pohledu kontaktní improvizace potkává s wellness v tom nejhlubším smyslu. Ne jako strukturovaný wellness program, ale jako schopnost být v těle tak, aby nás život neunavoval víc, než je nutné. Ne hledání dokonalosti, ale ochota spolupracovat s tím, co už je.

A možná právě v tom spočívá ten největší posun: když wellness přestane být cílem a stane se přirozeným důsledkem pozornosti.