Sluníčkové wellness: obstojí i za špatného počasí?

Mám ráda věci, které podporují život. Dobré jídlo, pohyb, přírodu, vztahy, komunitu. Schopnost zastavit se a všimnout si, co se se mnou právě děje. Věřím, že má smysl vytvářet prostředí, ve kterém se lidem dobře žije.

Jenže občas mě napadne, jestli to celé není trochu sluníčkové.

To slovo se u nás ostatně používá skoro jako nadávka. Sluníčkář je někdo, kdo věří v dobro, spolupráci a lidskost možná proto, že ještě nepochopil, jak svět doopravdy funguje. A stačí se rozhlédnout. Válka, klimatická změna, napětí ve společnosti. A vedle toho docela obyčejné starosti s penězi, zdravím, dětmi nebo prací.

K čemu je v takovém světě meditace, regulace nervového systému nebo komunitní zahrada? A není nakonec wellness jen sofistikovanější způsob, jak si vytvořit příjemný ostrůvek, na kterém nemusíme tolik vidět, co se děje za jeho hranicemi?

Když se wellness stane růžovými brýlemi

Psychoterapeut John Welwood kdysi přišel s pojmem spiritual bypassing. Všímal si, že spiritualita a duchovní praxe nemusí sloužit jen k hlubšímu kontaktu se zkušeností. Někdy je používáme právě proto, abychom se s některými jejími částmi setkat nemuseli.

Napadá mě, že něco podobného můžeme dělat i s wellness.

Můžu meditovat, protože mi to pomáhá vnímat, co se ve mně děje. A můžu meditovat proto, abych nemusela cítit vztek. Můžu hledat komunitu, protože věřím ve vztahy a vzájemnost. A můžu si kolem sebe vytvořit bezpečný kruh lidí, kteří vidí svět podobně jako já, takže už se s těmi ostatními příliš potkávat nemusím.

Dokonce i péče o tělo se může stát velmi kultivovaným únikem. Můžu celé roky optimalizovat spánek, stravu a pohyb a přitom se vyhýbat rozhovoru, který potřebuji vést.

Wellness nám může pomáhat sundávat růžové brýle. Ale také nám může nabídnout jejich velmi elegantní nový model.

Co když nám potom nebude lépe?

Možná je část problému už v představě, co od wellness očekáváme.

Pokud je jeho příslibem, že se budeme cítit dobře, dostáváme se dříve nebo později do potíží. Dobrý život totiž není život, ve kterém se člověk stále cítí dobře.

Když začnu lépe vnímat svoje tělo, možná si všimnu, jak jsem unavená. Když začnu opravdu poslouchat druhé, můžu slyšet něco, co zpochybní můj pohled na svět. A když se začnu dívat na podmínky, ve kterých žijeme, mohou se přede mnou objevit věci, které jsem dříve dokázala nechat někde na periferii pozornosti.

Větší citlivost nemusí přinést větší pohodu.

Někdy přinese větší nepohodu.

A možná je to v pořádku.

Živost není totéž co příjemnost

Tohle rozlišení mi připadá stále důležitější.

Když mluvím o živosti, nemyslím tím stav, kdy jsme spokojení, odpočatí a obklopení milými lidmi. Živý člověk se také bojí, truchlí, rozčiluje se, brání něco, na čem mu záleží. Stejně tak dobrý vztah není vztah bez konfliktu a dobře regulovaný člověk není člověk, kterého nic nerozhodí.

Regulace nervového systému pro mě začíná být zajímavá právě v opačném významu. Ne jako způsob, jak odstranit nepříjemné prožívání, ale jako možnost rozšířit prostor, ve kterém dokážu být s tím, co přichází.

Vnímám, co se děje. Dokážu s tím chvíli zůstat. A mezi tím, co přichází, a mojí automatickou reakcí vznikne trochu prostoru pro volbu.

Vnímání – regulace – volba.

Možná právě tady se ukazuje rozdíl mezi wellness jako únikem a wellness jako zdrojem.

K čemu je regulovaný nervový systém, když je za hranicemi válka?

Ta otázka může znít absurdně. Právě proto mi připadá užitečná.

Regulovaný nervový systém samozřejmě nezastaví tank. Může ale ovlivnit člověka, který před skutečností války stojí. Když mám dost vnitřních zdrojů, můžu si dovolit vidět víc, aniž bych musela okamžitě odvrátit oči. Můžu cítit strach, aniž by mě zcela ovládl. Můžu vnímat utrpení druhého člověka, aniž bych ho musela zlehčit jen proto, aby bylo snesitelnější pro mně.

Péče o sebe pak není alternativou k péči o svět. Může být jednou z podmínek, díky kterým nám na světě vůbec může dlouhodobě záležet.

To ovšem funguje pouze tehdy, když se z péče nestane konečná stanice.

Protože některé problémy skutečně nejsou osobní. Dechové cvičení může člověku pomoci zvládnout stres z nedostatku peněz, ale nezaplatí nájem. Individuální péče o sebe nevyřeší nerovné rozdělení práce ani moci. A některé konflikty nevznikají proto, že bychom se málo empaticky poslouchali. Někdy máme prostě rozdílné zájmy.

Považuji za důležité nenechat wellness rétoriku tyto skutečnosti rozpustit v individuální odpovědnosti. Zároveň ale nechci udělat opačnou chybu a prohlásit péči o jednotlivce za bezvýznamnou, protože „skutečné problémy jsou systémové“.

Potřebujeme obě roviny.

Možná se svět vždycky trochu rozpadal

Někdy mám pocit, že žijeme v mimořádně nejisté době. Stačí ale otevřít historii a představa někdejšího stabilního světa začne rychle dostávat trhliny.

Svět byl plný válek, epidemií, násilí a nejistoty dávno před námi. Některé věci jsme nemuseli vidět. Některé se odehrávaly daleko od našeho domu nebo naší části světa. A některé jsme jednoduše považovali za normální.

Možná tedy není cílem najít způsob života, díky kterému se svět přestane rozpadat. Spíš potřebujeme hledat způsoby, jak v něm žít s otevřenýma očima.

Brené Brown pro něco podobného používá slovo wholeheartedness. Líbí se mi jeho doslovný český význam: být ve světě celým srdcem. Nejen tou částí, která se umí radovat, když je všechno v pořádku. Ale i tou, která dokáže zůstat přítomná, když svět v pořádku není.

Wellness za špatného počasí

Možná tedy nepotřebujeme wellness, které nám slíbí lepší život.

Potřebujeme takové, které nám pomůže žít ten skutečný.

Ne wellness, které odstraňuje nepohodlí, ale takové, které rozšiřuje naši schopnost být v kontaktu se skutečností. Pečovat o svoje zdroje a současně neztratit ze zřetele svět kolem sebe. Umět odpočívat a potom se vrátit do akce.

Možná je to docela dobrý test každé wellness praxe nebo techniky, která nám má pomáhat žít lépe: Rozšiřuje moji schopnost být v kontaktu se skutečností, nebo ji zužuje?

Jsem díky ní schopná vidět víc? Zůstat přítomná i u toho, co se mi nelíbí? A mám potom větší možnost rozhodnout se, co s tím udělám?

Možná právě tady wellness přestává být sluníčkové.

Ne proto, že bychom se vzdali radosti, laskavosti, péče, vztahů nebo naděje. Jen po nich přestaneme chtít, aby zajistily dobré počasí.

Smyslem péče o sebe možná není vytvořit si ostrůvek, na kterém se nás svět nedotkne. Jejím smyslem může být doplňovat zdroje, díky nimž se nás svět dotknout může - a my přesto zůstaneme schopni odpovědět.