Když se něco v životě mění. O laskavosti, podpoře a umění žít wellness

Když jsem před několika týdny začala pravidelně běhat, překvapilo mě, kolik prostoru v mém životě taková zdánlivě malá změna zabrala. Nešlo jen o dvacet minut běhu každý druhý den. Přemýšlela jsem, kdy vyrazím, jak se budu cítit, jestli už zvládnu běžet o něco déle a kdy se konečně dostaví ten příjemný pocit, kvůli kterému jsem vlastně začala.

Běhání zaměstnávalo moje tělo i hlavu. Některé dny jsem se těšila, jindy jsem se musela přemlouvat. Všímala jsem si každého drobného pokroku, ale také únavy a pochybností, jestli to celé má smysl.

A pak se něco změnilo. Po několika týdnech už běhání nezabíralo tolik mé pozornosti. Prostě jsem se každý druhý den šla hýbat. To, co bylo zpočátku nové a náročné, se postupně stávalo součástí běžného života.

Začala jsem přemýšlet, co všechno se vlastně odehrává v období mezi rozhodnutím něco změnit a okamžikem, kdy už je to pro nás přirozené. A především, jak se k sobě v tomto období chováme.

Když se něco nového teprve rodí

Začít něco nového znamená vstoupit do prostoru, ve kterém ještě nemáme vytvořené návyky, zkušenosti ani jistotu. Ať už se učíme pravidelně hýbat, rozjíždíme vlastní podnikání, zkoušíme jinak komunikovat ve vztahu nebo se rozhodneme být k sobě laskavější.

Často máme docela jasnou představu, proč změnu chceme. Vidíme, jaké by to mohlo být, až se nám podaří. Budeme zdravější, spokojenější, svobodnější nebo budeme žít více v souladu se svými potřebami.

Jenže mezi touto představou a skutečností leží období, kdy se nám to ještě nedaří.

Staré způsoby fungování jsou známé a nevyžadují tolik vědomé pozornosti. Nové chování si naopak musíme připomínat, hledat pro něj prostor a zkoušet ho v situacích, které nejsou vždy ideální. A do toho dál běží náš obyčejný život se všemi jeho povinnostmi.

Právě toto období mi připadá nesmírně křehké. Člověk něco zkouší, ale ještě to neumí. Věnuje tomu energii, ale výsledky nemusí být vidět. A někdy se mu navzdory všemu úsilí nepodaří udělat ani ten malý krok, který si naplánoval.

V takové chvíli se snadno ozve vnitřní kritik. Měla bych se víc snažit. Kdyby mi na tom opravdu záleželo, vydržela bych. Ostatní to zvládají, proč já ne?

Přitom možná nepotřebujeme více tlaku, ale úplně jiný druh podpory.

Kolik laskavosti si můžeme dovolit?

Pocházím z prostředí pedagogiky a sportovního tréninku. Obě oblasti mě naučily mnoho o učení, rozvoji dovedností a lidských možnostech. Zároveň jsem v nich zažila silný důraz na výkon, vytrvalost a dosažení očekávaného výsledku. Vydrž, zaber, překonej se.

Když jsem se později začala věnovat wellness koučování, překvapilo mě, kolik laskavosti může být v profesionálním vztahu mezi koučem a klientem. Jak velký prostor může člověk dostat k tomu, aby sám hledal, co potřebuje, co je pro něj důležité a jakou cestou se chce vydat.

Zpočátku jsem si snad ani nedokázala představit, že je možné člověka podporovat, aniž bychom ho neustále někam posouvali.

Postupně jsem začala tento přístup přenášet také do svého osobního a rodinného života. A zjistila jsem, že nejde jen o způsob práce s klienty. Je to jiná kvalita vztahování se k lidem.

Vidím ji například u svých dětí. Když se učí chodit, psát nebo zvládnout něco, co ještě neumějí, je pro mě přirozené, že potřebují čas, povzbuzení, možnost zkoušet a někdy také odpočívat. Neočekávám, že jim všechno půjde hned. Vím, že se učí.

Proč je někdy tak obtížné dopřát podobnou laskavost dospělému člověku? Nebo sami sobě?

V modelech změny chování se počítá s tím, že cesta nemusí být přímočará. Například Prochaskův model fází změny zahrnuje také možnost návratu k dřívějšímu chování. To, že se nám něco nepodaří udržet, nemusí znamenat konec celého procesu.

A přesto často přistupujeme ke změně jako k úkolu, který máme splnit. Stanovit cíl, připravit plán, dodržovat ho a dosáhnout výsledku.

Co kdybychom vedle samotného cíle věnovali stejnou pozornost také tomu, jak se k sobě během cesty chováme?

Když se mění někdo vedle nás

Změna ale neovlivňuje jen člověka, který jí prochází. Dotýká se také jeho okolí.

Když někdo v rodině začne podnikat, učí se nové profesi nebo se snaží změnit své každodenní návyky, potřebuje na to čas a energii. Může být unavenější, méně trpělivý nebo méně dostupný pro ostatní. I malá změna někdy znamená, že něco jiného musí na chvíli ustoupit.

A protože jsme zvyklí na určitý způsob společného fungování, můžeme takovou změnu vnímat především jako komplikaci.

Někdo nestíhá, není tolik přítomný, nefunguje jako dřív. Možná nás napadne, že by se měl lépe zorganizovat, více snažit nebo se konečně vrátit do normálu.

Jenže co když právě prochází obdobím, ve kterém se něco nového teprve utváří?

Podobné je to s velkými životními změnami, které si ani sami nevybíráme. S rodičovstvím, nemocí, ztrátou blízkého člověka, rozchodem nebo jinou událostí, která promění náš dosavadní život.

Napadá mě starý zvyk nosit během truchlení černé oblečení. Byl to způsob, jak dát okolí najevo, že člověk právě prochází náročným obdobím. Že se v jeho životě něco stalo a možná potřebuje jiné zacházení, více času nebo ohleduplnosti.

Dnes podobná znamení často nemáme. A možná si ani nevšímáme, čím lidé kolem nás právě procházejí.

V každodenním provozu se soustředíme na úkoly, povinnosti a očekávané výkony. Když někdo zpomalí, všimneme si spíše toho, co neudělal, než toho, co se v jeho životě odehrává.

Přemýšlím, jaké by to bylo, kdybychom dokázali druhým lidem častěji dopřát určité období hájení. Ne proto, že jsou slabí nebo neschopní, ale proto, že se učí, přizpůsobují nebo procházejí něčím, co potřebuje svůj čas.

Jak si všimnout, čím právě procházíme?

Abychom dokázali být vnímaví k druhým, potřebujeme možná nejprve rozpoznávat, co se odehrává v nás samotných.

V poslední době si všímám, jak moc mi v tom pomáhají zprávy, které si píšeme s přítelkyněmi. Nejsou to jen běžné informace o tom, co jsme dělaly. Někdy jsou to delší zprávy, ve kterých sdílíme, co právě prožíváme, co nás zaměstnává, co nás těší nebo trápí.

Je to jiné než setkání v kavárně, kde je více lidí, pobíhají kolem děti nebo se rozhovor přirozeně stáčí k praktickým věcem. V těchto zprávách si dovolujeme mluvit od srdce. A když se snažím druhému člověku popsat, jak se mám, často teprve sama lépe rozpoznám, co se ve mně děje.

Podobnou zkušenost mám z poradních kruhů, takzvaných councilů. Lidé v nich sdílejí své příběhy a ostatní naslouchají. Ne proto, aby jim radili, hodnotili je nebo hledali řešení. Naslouchají s otevřeností tomu, co druhý člověk přináší.

Příběhy ostatních nás mohou inspirovat, dojmout nebo nám připomenout něco z našeho vlastního života. Nemusí z nich vzniknout žádný závěr ani seznam úkolů.

Pro někoho může podobně fungovat psaní deníku. Jinému pomáhá mluvit nahlas při procházce přírodou, vést pomyslný dialog nebo jen chvíli pozorovat, co se v něm odehrává.

Vlastně jde o něco velmi obyčejného. O prostor, ve kterém můžeme skutečně odpovědět na otázku:

Jak se máš?

Ne jen automatickým „dobře“, ale odpovědí, která vystihuje, jak právě žijeme.

Když takový prostor dostaneme, můžeme si všimnout i změn, které nejsou velké ani dramatické. Něčeho, co v nás postupně dozrává, co už nám neslouží nebo co se teprve začíná objevovat.

Protože život se neproměňuje jen ve chvílích, kdy se rozhodneme začít běhat, změnit práci nebo když nás potká zásadní událost. Proměňuje se neustále, i v docela obyčejných dnech.

Možná právě takhle můžeme žít wellness

Když přemýšlím o wellness, stále více mě zajímá nejen to, co děláme pro své zdraví a pohodu, ale také způsob, jakým žijeme a vztahujeme se ke světu kolem nás.

Právě v těch drobných okamžicích, kdy se rozhodujeme, jak přistoupíme k sobě nebo k druhému člověku, můžeme wellness skutečně žít.

Když se nám něco nedaří a místo dalšího tlaku si dopřejeme trochu pochopení. Když si všimneme, že někdo blízký prochází změnou, a místo hodnocení mu nabídneme podporu. Když se někoho zeptáme, jak se má, a opravdu chceme slyšet odpověď.

Učíme se tím vnímavosti, respektu a laskavosti. Nejen k sobě, ale také k druhým lidem.

A myslím, že tento způsob vztahování se můžeme přenášet ještě dál. Do komunit, které společně vytváříme, do společnosti, ve které žijeme, i do našeho vztahu k přírodě.

Může se projevit v myšlence, v konkrétním činu nebo třeba v produktu, který vytváříme. V tom, zda respektujeme potřeby a možnosti druhých, zda necháváme prostor tomu, co vzniká, a zda dokážeme zacházet ohleduplně s tím, co nás obklopuje.

Možná tedy wellness nežijeme teprve tehdy, když se nám podaří změnit svůj život k lepšímu. Můžeme ho žít už ve způsobu, jakým k sobě a ostatním během změny přistupujeme.

Ať už jde o první dvacetiminutový běh, dítě, které se učí psát, člověka začínajícího novou práci, nebo někoho, kdo právě hledá způsob, jak žít po velké ztrátě.

Když se člověk učí žít něco nového, nepotřebuje jen podporu k dosažení cíle. Potřebuje také prostředí, ve kterém smí být začátečníkem.

A takové prostředí můžeme vytvářet sami sobě i druhým.

Možná je dobré začít docela jednoduchou otázkou: Co se právě teď v mém životě proměňuje? A jakou podporu bych v tom potřebovala?

O těchto otázkách bych ráda dál přemýšlela také společně s lidmi, kteří ve své práci provázejí druhé. Připravuji proto další otevřené setkání pro lidi v pomáhajících profesích, tentokrát věnované tomu, jak podporujeme sebe i ostatní v obdobích změny. O termínu a možnosti přihlášení budu informovat na Facebooku.