Je mi v těle dobře. Co tato věta může znamenat?

Co tím vlastně říkáme? Že se nám naše tělo líbí? Že nás nic nebolí? Že funguje tak, jak potřebujeme? Že se v něm cítíme bezpečně? Nebo že víme, co se v něm děje?

Můžeme být spokojení s tím, jak naše tělo vypadá, a přesto se v něm necítit dobře. A můžeme mít k jeho vzhledu spoustu výhrad, a přitom se v něm cítit docela doma.

Možná vás ale podobná otázka vůbec nenapadá. Když tělo funguje, není důvod o něm přemýšlet. Ráno vstaneme, dojdeme do práce, neseme nákup, obejmeme dítě, večer usneme. Tělo je při tom všem samozřejmě přítomné, ale nemusí být předmětem naší pozornosti.

A možná je to dokonce jedna z podob toho, když je nám v těle dobře. Nemusíme ho neustále sledovat, hodnotit ani se snažit vytvořit si k němu „lepší vztah“. Prostě skrze něj žijeme.

Tělo často vystoupí do popředí až ve chvíli, kdy něco přestane být samozřejmé. Když bolí. Když nemůže. Když se zadýchá dřív, než jsme čekali. Nebo když se podíváme do zrcadla a zjistíme, že způsob, jakým svoje tělo vidíme, ovlivňuje, jak se v něm cítíme.

A právě tehdy může být užitečné rozlišit, že existuje více způsobů, jak svoje tělo znát.

Můžu se na svoje tělo dívat

Když mluvíme o vztahu k tělu, často začínáme vzhledem. Díváme se do zrcadla nebo na fotografie, porovnáváme se s ostatními a hodnotíme, jestli naše tělo odpovídá tomu, jak bychom chtěli vypadat.

Psychologie pro tuto oblast používá pojem body image. Nejde jen o to, co vidíme, ale také o myšlenky, emoce a postoje spojené s vlastním vzhledem. Ty navíc nevznikají ve vakuu. Utváří je kultura, média, rodina, vrstevníci i komentáře, které jsme o svém těle během života slyšeli.

Učíme se tak zvláštní schopnosti: dívat se na vlastní tělo zvenčí. Někdy se tento pohled stane tak samozřejmým, že zapomeneme, že svoje tělo můžeme znát i jinak.

Můžu zjistit, co moje tělo dokáže

Tělo dokáže dojít na kopec, zvednout dítě, plavat, tančit, pracovat na zahradě nebo běžet. To je jiný druh informace než obraz v zrcadle.

Ve výzkumu se v této souvislosti mluví o fyzické kompetenci nebo body functionality – tedy o tom, co naše tělo dokáže dělat. Otázka se tím mění. Místo „Jak vypadám?“ se můžeme ptát: Co moje tělo dokáže?

Když například začnu pravidelně běhat, nemusí se několik týdnů vůbec změnit můj vzhled. Přesto se o svém těle dozvím něco nového: Tyhle nohy mě dokážou dvacet minut nést krajinou.

To je informace, kterou mi zrcadlo neposkytne.

Můžu svoje tělo poznávat zevnitř

Je tu ale ještě další způsob, jak tělo poznáváme. Ne pohledem, ale prožitkem. Vnímáme dech, tep, hlad, žízeň, napětí, únavu, teplo, bolest nebo příjemnost. Schopnost vnímat vnitřní stav těla označujeme jako interocepci.

Postupně se také učíme rozpoznávat význam těchto signálů. Tohle je hlad. Tohle únava. Tohle nervozita. Tohle námaha, se kterou můžu pokračovat. A tohle už je bolest, na kterou chci reagovat.

Tělo přestává být úplně neznámým územím. A začíná být patrný rozdíl mezi větami „Líbí se mi moje tělo“ a „Znám svoje tělo.“

Můžu se učit, jak se svým tělem zacházet

Znát svoje tělo ale neznamená slepě následovat každý jeho signál. Tělesné pocity nejsou neomylné. Ovlivňuje je stres, předchozí zkušenost, nemoc, očekávání i prostředí.

Tělesný signál není příkaz. Je to jedna z informací, podle kterých se můžeme rozhodovat.

Při běhu se například zadýchám. Nemusím z toho automaticky vyvodit „už nemůžu“. Můžu zpomalit a sledovat, co se stane. Dech se srovná a pokračuji. Jindy zjistím, že se necítím dobře ani po zpomalení, a rozhodnu se skončit.

V obou případech svoje tělo vnímám. Rozdíl je v tom, jak na získanou informaci odpovím.

Podobnými zkušenostmi může vznikat něco, čemu psycholog Albert Bandura říkal self-efficacy – přesvědčení, že dokážeme určitou situaci zvládnout. Ne nutně silou vůle, ale zkušeností: Dokážu s tím, co se děje, nějak zacházet.

Můžu si svého těla vážit, i když se mi na něm všechno nelíbí

Další vrstvu zachycuje pojem body appreciation. Není to totéž jako přesvědčit se, že naše tělo je krásné. Může jít spíš o respekt k němu, jeho potřebám a k tomu, co nám umožňuje.

To je podstatný rozdíl. Pokud totiž dobrý vztah k tělu ztotožníme pouze s pozitivním hodnocením vzhledu, pořád vlastně stojíme před zrcadlem. Jen se snažíme naučit, aby se nám to, co v něm vidíme, líbilo.

Možná ale můžeme od zrcadla na chvíli odejít.

A nakonec v tom těle můžu prostě být

Tady se dostáváme možná k nejzajímavější otázce. Ne „Jak moje tělo vypadá?“ ani „Co si o svém těle myslím?“, ale: Jaké je být tímto tělem?

Jaké je v něm ráno vstát, jít ven, dýchat, dotknout se někoho, běžet, odpočívat, cítit slunce na kůži nebo večer usínat. Tady se dostáváme k tomu, co zachycuje pojem embodiment – tělesně prožívaná zkušenost.

Tělo není jen něco, co máme. Je také tím, odkud prožíváme svět.

A možná právě tady dostává věta „Je mi v těle dobře“ jiný význam. Nejen „Jsem se svým tělem spokojená“, ale „Je mi dobře být tímto tělem.“

Tělo se stává méně obrazem, který posuzujeme, a více místem, ze kterého žijeme.

A co když mi v těle dobře není?

Bylo by snadné udělat z toho nový wellness ideál: měli bychom svoje tělo vnímat, důvěřovat mu, oceňovat ho a cítit se v něm doma.

Jenže tělo také bolí. Onemocní. Stárne. Je unavené. Někdy nás omezuje a někdy v něm není dobře vůbec.

Dobrý vztah k tělu proto možná nepoznáme podle toho, že se v něm pořád cítíme dobře. Možná existuje hlubší verze této věty: I když mi právě není dobře, dokážu se svým tělem zůstat. Vnímat, co se děje, neobrátit se proti němu a pokud to jde, hledat způsob, jak odpovědět.

Možná nejde o to svoje tělo milovat

Začali jsme jednoduchou větou: „Je mi v těle dobře.“ Teď už může znamenat docela různé věci.

Může se mi moje tělo líbit. Můžu vědět, co dokáže. Můžu ho znát zevnitř a rozumět některým jeho signálům. Můžu se učit, jak reagovat, když se jeho stav mění. Můžu si ho vážit. Může mi být dobře být právě tímto tělem.

A někdy mi v něm dobře být nemusí. Přesto s ním můžu zůstat.

Možná tedy dobrý vztah k tělu nezačíná tím, že se naučíme svoje tělo milovat. A možná ani tím, že o něm začneme víc přemýšlet.

Možná začíná mnohem obyčejnější zkušeností: že se v něm dá žít.